lucii

Na začátek chci smeknout některým představitelům slovenské katolické církve, kteří se podílí na pastoraci široké veřejnosti pomocí center pro mládež (BA, Prešov, Partizánske, BB, Nitra atd), nabízí pomoc a životní alternativu jedincům, kteří se dostali na okraj společnosti (Marián Kuffa v Žakovciach, Cenacolo), i všem těm obyčejným vesnickým farářům a  kaplanům, kteří organizují aktivity pro děti, tábory, věnují se mladým rodinám, lidem v problematickém věku, a tak podobně. Jednoduše všem těm, kteří se rozhodli opravdu následovat Krista a svou práci dělají s čistým srdcem, nadšením a láskou pro lidi, nikoliv pro pozemky pod Tescem nebo bafuňářský červený klobouček.

Pokusím se nabídnout pohled z druhé strany řeky Moravy, z pravděpodobně nejateističtější země na světě, kde jsme my katolíci, a vůbec křesťané, menšinou, kterou společnost více či méně trpí dle momentálních nálad. Sama pocházím z nevěřící a nepraktikující rodiny žijící ve východních Čechách, ač já sama se cítím být spíše Slovenkou a na své kořeny nedám dopustit. Také první kontakt s katolickou vírou přišel na Slovensku. Dodnes si to živě pamatuji, bylo mi asi sedm a v našem venkovském kostelíku na Hornej Nitre probíhala dětská mše. Děti hrály na kytary, zpívaly, držely se za ruce. Vím, jak hluboce mne to zasáhlo.

Pokřtít jsem se nechala v devíti letech, rovněž na Slovensku. Od té doby jsem praktikující katoličkou, chodím pravidelně do kostela, vypomáhám ve farnosti a snažím se žít svou víru co nejlépe. Chodím do kostela, kde se na nedělní mši sejde pár babiček a zoufalý polský kněz, který se mi po svém příchodu rezignovaně rozplakal na rameně. A rezignuje dál. Jeho slovenský kolega měl větší štěstí, po roce se mohl vrátit na Slovensko. Ano, Slovák a Polák, takové je většinové národnostní složení českých diecéz. Proč tomu tak je? Mají snad ostatní národy větší schopnost věřit?

Momentálně jsem středoškolačka. V naší třídě o dvaatřiceti lidech jsem jedinou katoličkou. V prvním ročníku jsme se zúčastnili lyžařského výcviku, kde jsem po večerech vedla teologické semináře. Ano, teologické! Nejen, že jsem zjistila, že většina z nás v „něco“ věří, ale mí spolužáci projevovali i enormní zájem o katolickou víru, Bibli, Boha. A kdo je to ten kněz? A co provedl vlastně Ježíš? A co v tom kostele děláte? Jak probíhá zpověď? Bylo to velice bezprostřední, spontánní a milé. Po nějaké době se mi dostaly do rukou noviny, kde byl článek o činnosti náboženských sekt. V Čechách jich působí nejvíc ve střední Evropě. Jak je to možné? Proč tedy katolická církev v Čechách lape po dechu?

Výmluvy na čtyřicetiletou ateizaci jsou směšné a neodpodstatněné vzhledem k situaci v okolních zemích. Dozvuky rekatolizace po Bílé hoře? Ale prosím vás. To katolická církev sama po roce 1989 nevyužila svůj společenský kredit! V Čechách je církev ještě daleko zkostnatělejší než na Slovensku! Ztratila kontakt s člověkem, dobou, zůstala ve společnosti svých stárnoucích a prolustrovaných věřících. A ti pomalu vymírají. Průměrný mladý Čech se s církví v podstatě nesetká, pokud tedy nezamíří v neděli do kostela. A samozřejmě – v médiích, kvůli restitucím.

Róbert Bezák byl člověkem, který neztrácel kontakt s dobou, byl srozumitelný, lidový, nezůstával za zdmi arcibiskupského paláce a skutečně šířil evangelium i mezi lidmi, nad kterými jeho kolegové z řad biskupů farizejsky krčili nos. Zahazoval se s námi hříšníky na Pohodě. Dokonce s námi jedl v jedné restauraci. Správný katolický hodnostář si měl uplivnout? Jeho otevřenost a lidskost byla příkladnou. Byl člověkem, kterého církev 21. století potřebuje. A stále jím je! Věřím, že se nenechá umlčet.

A slovenským biskupům přeji, aby prozřeli a pochopili, že jejich přístup je hodný tmářského středověku a s ním se místo jejich posledního odpočinku za pár desetiletí může stát dějištěm následujícího dialogu:

„A kdo to byl?“
„Kněz? A to je co?“
„Teolog? Aha, geolog!“

http://robertbezak.netstranky.sk/